Srpen 2018

12.den

27. srpna 2018 v 23:09 Norsko 2018
12.den neděle 22.7. Bergen - Praha - Třebíč
Ráno, po rychlé snídani nás Mark a Iveta zavezli na letiště, vzdálené 15 min. jízdy. K odbavení check-in jsme nevyužili samoobslužné automaty a nechali si letenky vystavit jedním z mála lidí, kteří odbavovací přepážky obsluhovali. Bez problémů proběhly i kontroly zavazadel, jen jsme měli obavy o lososa, který by nám to mohl trochu zkomplikovat.
Ve free-shopu jsme chtěli utratit poslední NOKy, tak jsme si vybrali jednu z desítky zde nabízených druhů norské pálenky Aquavit a pro naši Peťu v Norku koupené dánské bonbony, protože už nemůže pít J. Vyšlo nám to akorát na korunu a tak, jak jsme zvyklí před letem si loknout, šli jsme ke stěně, abychom nebyli tak na očích, lahev otevřeli, lok a lok a už vedle nás stála hlídka policie, a odkud jsme a ať to okamžitě schováme. Dobře to dopadlo, nezavřeli nás a ani v mezinárodních vztazích to snad nezpůsobilo žádné výkyvy.
Museli jsme se zase smát - jedna z cestujících si zase pletla pronesenými jehlicemi. Tento let proběhl na čas a v Praze jsme dokonce měli už přistavený VW transporter, který nás hil k našemu autu. Ještě, že na potvrzení o zaplacení s EANem k vjezdu na Go parking píší čísla oddělení parkoviště, jinak bychom asi auto nenašli.
Cesta z Prahy byla bez problémů (jen jsme se dozvěděli, že nám odešel plný mrazák), zastavili se na po dlouhé době pořádném jídle na Naháči a v podvečer dorazili domů.
Večer jsme zlikvidovali vynikajícího lososa, nikomu jsme nic nenechali!

11.den

26. srpna 2018 v 15:42 Norsko 2018
11.den sobota 21.7. Bergen
Ráno, po snídani, jsem koupil on-line jízdenky (v zóně A za 37 NOK/os/jízdu.) a vyrazili jsme na nedalekou zastávku BUSu, abychom pak dojeli přes několik dalších zastávek k zastávce jediné linky tramvaje č.1 Bybanen, která pendluje mezi letištěm a centrem Bergenu. Autobus dojel na minutu přesně, zato tramvaj přijela na zastávku Laguna center o nějakou minutu dřív, ale vzhledem k jejím častým intervalům, to asi nikdo neřeší.
Tramvaj s námi uháněla rychlostí metra z předměstí Bergenu až do centra, po cestě se úplně zaplnila a cca za půl hodiny jsme již vystupovali v konečné stanici Kaigaten.
Hned, jak jsme vystoupili, ucítili jsme vůni jídla, která se linula z nedalekého Festplassen, kde se právě konal food festival asijských jídel. Vyzkoušeli jsme jejich závitky se sweet chilli, ale na našeho Vietnamce z Třebíče nemají.



















































Pak jsme kolem hudebního pavilonku a Ole Bull fontány došli na hlavní pěší zónu Bergenu Torgallmenningen a odtud přes návštěvu turistického centra (nové mapy centra a další materiály) k fish marketu, kde díky předkrmu od Asiatů právě vygradoval náš hlad a my museli jít do fish and chips mix - mňam. A protože to mastné chtělo něčím správným zapít, oběhl jsem se pár okolních obchodů a až v posledním jsem narazil na pivo. Mark vkusně svoji konzumaci podle předpisů zakryl.
Byť za hříšný peníz jsme neváhali koupit kus uzeného divokého lososa. Vakuově nám jej zabalili a když se dozvěděli po jejich dotazu, odkud jsme, volali po nás Ahooj.




















































Po jídle jsme kolem pomníku námořníků z 1.sv.války, kde si holky museli sáhnout na pindíka (od toho, jak byl omakaný, nebyly první ani poslední), došli kolem starých hansovních domů k Bryggenu - nejstarší a neznámější části historického centra Bergenu.





























































Ten jsme si pěkně procourali, já zase zaregistroval kompletní síť sprinklerů, které by snad tentokrát ochránili tuto památku od ničivého ohně.
Pak kolem Vikinghallen "vikingovny" (u nás by to byla sokolovna), kam když se Iveta a Mark chtěli podívat (do muzea Vikingů, byli na vrátnici seznámeni se skutečností, že takhle se plate hodně turistů), došli k zámeckému parku, kde se nachází muzea, Hakonova hala a Rosenkrantz, jehož fasáda se zrovna opravuje.













Po kávičce, kterou jsme si dali v jedné z kavárniček na dvorku Bryggenu jsme zamířili k nástupišti Floybanen - zubačkové lanovce, která nás a ostatní desítky turistů vyvezla na kopec Floyen 320 m n.m., odkud je na celý Bergen krásná vyhlídka.























Mají tam sloup s ukazateli všech velkých metropolí s údajem o vzdálenosti v tisících km.
Srandovní nám pak přišel jeden z ukazatelů, který udával směr místa pro kouření s údajem 3 metry.
Chovají zde stádo koz, kdy každá má svoje jméno a na stěně stodoly, kam se mohou při nepřízni počasí schovat, mají svoje tablo se jmény i pro nás známějších celebrit (Obama) vybraných podle neznámého systému?













Zde se dají nachodit desítky km. My si udělali malý okruh kolem jezírka Skomakerdiket, kde právě probíhal piknik asi stovky místních obyvatel černé pleti a jejich příznivců.
Připadali jsme si jako v divoké přírodě, byť jsme byli vzdáleni jen kousek od centra Bergenu.
Lanovkou jsme sjeli dolů a prošli si ještě úzké uličky v části Vagsbunnen, abychom za chvíli došli zase k nástupišti Bybanen a vrátili se do "domečku".


























Tak, jak Mark dovede zavést se všemi okolo rozhovor, podařilo se mu upoutat i asi dvouletou holčičku v tramvaji, se kterou si pak vyměňovali pozdravy a úsměvy.
Cesta zpět proběhla bez potíží, autobus nás za chvíli vyložil a nás již čekala jen pomoc s úklidem karavanu, který se měl v pondělí vracet. Utrmácení jsme usnuli po poslední večeři spánkem spravedlivých.


























10.den

26. srpna 2018 v 15:06 Norsko 2018
10.den pátek 20.7. Terneholmen - Jondal - Bergen (Fana)
Dopoledne jsme vyrazili do Jondalu, kde se nám právě blížil trajekt, stihli si naposled doplnit zásobu piva v místním supermarketu a přemístili se na druhý břeh.














Na cestě po pobřeží jsme se zastavili u jedné z malých benzinek která sloužila i jako bufet, kde jsme dočepovali vodu a přes Mundheim a Bergen (nové tunely se stále staví) jsme odpoledne dojeli do vybraného místa pro přenocování vybraného naposledy z Park4Night - nedaleko městečka Fana, v místě, kde po historické železnici zbylo posledních 50 m kolejí a rekonstruovaná nádražní budova zastávky Stend.













Protože bylo krásné počasí a my ten den jen seděli, vyrazili jsme na okružní trasu po zde vyhlášené a hojně využívané turistické stezce, která nás přes mnoha námi navštívených maliništích dovedla až na náhorní plošinu, za které byl hezký výhled na jih.

Překvapilo nás, co se kolem nás během našeho pobytu vystřídalo na parkovišti turistů, kteří přijeli autem, vyrazili pěšky aby se za nějakou hodinku zase vrátili zpět, což se dělo i v noci, za tmy.



























Do mobilu jsem si nainstaloval aplikaci, přes kterou se daly koupit jízdenky na MHD (Skyss) a naplánovali na druhý (pro nás poslední) den, jak se dostat do centra Bergenu.

9.den

26. srpna 2018 v 14:54 Norsko 2018
9.den čtvrtek 19.7. 2018 Kinsarvik - Tyssedal - Terneholmen
Dopoledne jsme vyrazili proti proudu řeky Kinso po cestě, která nás dovedla ke staré, ale funkční elektrárně, nad kterou se nachází první vodopád Tveitafossen.
































Podél potrubí, přivádějící vodu k turbíně jsme vystoupali k hornímu vodnímu sběrači, kde jsme se rozdělili - Iveta a Mark šli podél řeky stezkou, my se vrátili na cestu, abychom se pak potkali nad druhým vodopádem Nyastolfossen a společně došli do nádherného údolí pod třetím vodopádem Nykkjesoyfossen, odkud bylo možné dohlédnout k poslednímu vodopádu Sotefossen. I když bylo oproti jiným rokům méně vody a vodopády v Norsku nebyly v kondici, masa, non-stop valící vody je nepředstavitelná.












Pod předposledním vodopádem jsme poseděli, posvačili, nabrali v řece vodu k pití, překvapili partičku kluků, že mluvíme stejnou řečí (šli stanovat dál, až za poslední vodopád) a vydali se na cestu zpět.















































































Z Kinsarviku jsme plánovali jet přes Tyssedal a Oddu někam k Jondalu, kde bychom přenocovali a druhý den ráno se trajektem dostali na druhý břeh k Bergenu. Navigace nám ale stále ukazovala, že se musíme vrátit na Hardangerský most. Za chvíli jsme zjistil, že jeden z tunelů před Tyssedalem je uzavřený. Než jsme se ale vypravili, tunel byl otevřen a my tedy přes Oppedal dojeli opět kolem desítek třešňových sadů k elektrárně v Tyssedalu, která mj. slouží jako norské hydromuzeum a bylo zde od začátku minulého století realizováno několik vodních staveb, které využívají vodní sílu (nad městem se tyčí obrovské potrubí, přivádějící vodu ze soustavy horských jezer vysoko v horách za městem) Tysso I a II.
Původní elektrárna je postavena ve stylu industriální architektury, kdy předlohou byla již existující stavba.


























V dálce jsme viděli, jak se na vrcholcích hor, kde jsou ledovce tvoří oblaka páry.
Přes Oddu a tunel jsme se dostali na odstavné parkoviště poblíž Terneholmen, kde jsme zažili "zázrak techniky".
Na parkovišti již byli Němci a Francouzi. Ptali jsme se, zda je místní budka s WC otevřena, protože jsme brali za madlo a dveře nám nešly otevřít. Po chvíli uvažování, která se v našem případě neúměrně protáhla vzhledem k našemu věku a zkušenostem, jsme se zkusili dotknout velkého tlačítka, které bylo umístěno na stěně vedle dveří a hle - Sesame, otevři se! Bylo to WC zároveň pro vozíčkáře, vybavené umývadlem a tekoucí vodou (samozřejmě čisté, pravidelně na tomto konci světa kontrolované a doplněnované o toaletní propriety).
Tak tomu jsme se pak nasmáli.

8.den

25. srpna 2018 v 18:28 Norsko 2018
8.den, středa 18.7.2018 Flám - Kinsarvik
Ráno nás přivítal krásný den, sluníčko rozhánělo mraky z úpatí kopců,
my jsme si dopřáli u snídaně podstatnou změnu - čerstvé maliny s jogurtem a chleba s rajčetem.
Do řeky tekoucí pár metrů od nás jsem šel vymáchat hadr na zem, abychom si mohli v našem "hotýlku" vytřít našlapanou špínu z deště a přitom jsem objevil jeden ze zrekonstruovaných mlýn(k)ů, kterých je v Norsku mraky.












Měli jsme v úmyslu dojet nahoru, podél železnice, jak jen to bude možné - co nejdál, protože se tam nalézá vyhlášený vodopád Kjosfossen, ale už za pár kilometrů u další zastávky železnice Hareina nás zastavila značka, doporučující dál s karavany nepokračovat a tak jsme vystoupili a vyrazili na celkem 6 km dlouhý trek - po místní cestě do kopce s převýšením 200m, abychom obdivovali divoké kaňony s valící se dravou říčkou.













Kolem nás se často míhali rychle jedoucí cyklisté, kteří vyjeli nahoru vlakem a dolů to pak pustili, takže jsme museli být opatrní.
Opět jsme se věnovali sběru malin podél cesty, hluboké okolní lesy se sice zdály, jako ideální pro sběr hub, ale nic tam nerostlo.
Po třech hodinách tůry tam a zpět jsme po poledni vyrazili zpět přes Flám jihozápadním směrem s cílem dojet do Kinsarviku. Cestou jsme si prohlédli lanové centrum kousek za Oppheimem, kde měly být divoké vodopády Money Drop Waterfall, ale díky nedostatku vody jsme je skoro ani nenašli, zato se zde i malí caparti po lanech pohybují s jistotou a zručností, jištěni karabinami.
Zastavili se u vodopádu Skjervsfossen, kdy za války měli nacisti ve svahu bunkry a hlídali tak z výšky údolí.













Náročnou cestu po kamenném chodníku jsme zvládli dolů i nahoru a ucapkaní jsme pak vjížděli do tunelu, ze kterého jsme potom najížděli rovnou na obrovský Hardangerský most,
který se vine na fjordem stejného jména, abychom
hned zase z mostu pokračovali další tunelem,kde jsme nevřícně zírali na kruhový objezd v tunelu vytesaný, abychom se pak zase velmi pomalu a opatrně kodrcali po uzounké silničce kolem mnoha třešňových sadů.












Sadaři prodávají svoje výpěstky zajímavou metodou: všude po cestě jsou budky, kde si můžete nabrat, kolik chcete a pak zaplatit předepsanou sumu bez toho, aby Vás někdo hlídal - hlídá Vás Vaše svědomí. Jsou tam kasičky, do kterých kupující před Vámi svěřili požadovaný obnos!!!
Jak by to asi dopadlo u nás???
V podvečer jsme dorazili do cíle - tedy Kinsarviku.
Tam jsme našli na kopci nad městem
příhodné místo na přenocování, které
bylo vzhledem k obsazenosti asi
hodně vyhledávané.

Toto parkoviště bylo vybaveno splachovacími WC a tekoucí vodou (vybaveny keramikou JIKA) a ani jsme netušili, že se nalézáme před krásným údolím řeky Kinso, kde je kaskáda Husedalenských vodopádů (v některých cestopisech chybně nazývaných Mnichovy schody - Monks' Steps - ty jsou sice nedaleko, ale ne na řece Kinso), které jsme měli v plánu zdolat následující den. Opodál byl heliport, kde co chvíli startoval a přistával vrtulník - zřejmě se jednalo o vyhlídkové lety.
Žízeň je věčná a my již měli dostatečné zásoby, takže jsme ochutnávali a poměřovali vzorky piv.






Po 22.hodině jsme obdivovali nádherně červeně zářící, pomalu zapadajícím sluncem osvětlené vrcholky okolních kopců.

7.den

25. srpna 2018 v 18:15 Norsko 2018
7.den, úterý 17.7.2018 Ryfoss - Borgund - Laerdal - Flám (Lunden)
Ráno jsme zase jednou nikam nespěchali a po snídani vyrazili do nedalekého
Ryfossu, kde jsme se chtěli podívat na vodopád.
Nabrali jsme pak naftu a vyrazili podél fjordu a pak dlouhým úzkým údolím
najít jeden z nejstarších kostelíků v Norsku.











Šlo o jediný deštivý den, navíc smolný (ale o tom za chvíli).

Zase nás trochu pozlobila navigace, ale na parkoviště u návštěvního centra v Borgundu jsme úspěšně za deště dorazili. Kousek od nás právě chystalo zaparkovat auto s SPZ Vysočiny, tak jsem se šel zeptat odkud - od Pejřimova.
Baterka foťáku už mlela z posledního a tak jsem doufal, že v návštěvnickém centru si dobiji. A nic - nešla elektrika a nedaly se ani použít záchody kvůli tmě. 200 m od centra se tyčil krásný kostelík, kde jsme se mohli ukrýt před deštěm a zároveň si za vstupné prohlédnout interiér.
Celý je natřen nějakou černou impregnací a tak je vybaven i sprinklery, takže je před požárem snad uchráněn. Fotit se uvnitř mohlo jen bez blesku, ale zjistil jsem to až už bylo pár fotek nablikáno.
Opodál stojí zvonice a vedle pak novější kostel, ve kterém se asi pro místní slouží mše.









Cestou nazpět jsme na cestě nalezli samolepky, které se lepí na oděv a slouží tak jako důkaz, že jsme si zakoupili vstupné, takže se jen stačilo dívat pod nohy a mohli jsme ušetřit.
Zanedlouho jsme pak minuli vjezd do Laerdalského tunelu - nejdelšího na světě (24,5 km), kde jsme na kruháči zamotali a chtěli se ještě podívat do samotného Laerdalu.
Mark si trochu mimo silnici couvnul a pak vyrazil zpět na kruháč, ale zadním nárazníkem jsme zabrali za zeminu a jako bagr jsme si jí trochu nárazníkem nabrali. Po dojezdu do centra Laerdalu jsme zjistili, že nárazník drží je na kabelech od světel a jeho uchycení a pevnost bylo jako z papíru.
Bylo po náladě. V nedalekém obchodě sítě Kiwi jsme koupili lepidla a Mark se pustil do pokusu o přichycení nárazníku zpět. Ochotný kolega karavanista nám věnoval pár metrů černé lepicí pásky, abychom jen provizorně nárazník přichytili. V nedaleké benzince jsme pak koupili dostatek kvalitní pásky a upevnili tak nárazník, se kterým jsme takto pak už bez problémů dojeli až do Bergenu.

Mark zavolal do půjčovny, co se stalo, ale nic moc si z toho nedělali (kauce složená pro tyto účely byla dostatečně vysoká). V místním campu, kde jsem se na chvíli stavili, jsme pak nabrali vodu, já nabil konečně baterii, použili sprchy a vylili naše WC.
Před vjezdem do tunelu jsme pak posbírali střepy našeho nárazníku, se kterými si Mark následující dny "hrál" s lepidlem a smirkovým papírem, ve snaze uvést nárazník do původního stavu a nedal si vymluvit, že až dojedeme do půjčovny, stejně jej vyhodí a nechají si namontovat nový.
Projeli jsme pak tunelem a obdivovali 3 modře osvětlené jeskyně, které tam fungují, coby odpočívadla. My ale směřovali na Flám, kam jsme již za sucha v podvečer dorazili. Chtěli jsme se podívat na jednu z nejstrmějších železnic na světě.












Jízdenka není vůbec levná a tak jsme se spokojili jen s pohledem na několik vlaků, které kolem projeli během našeho nocování u první zastávky této železnice - Lunden.














Šel jsem se na zastávku podívat a "chyběl" mi tam u nás běžný nepořádek a posprejované stěny - prostě na zastávce bylo čisto a vše funkční. Pod nástupištěm se nacházelo rozsáhlé maliní, které neodolalo našemu sběru.













Okolo nás se pohybovali po silnici ženy tmavší pleti, některé více zahaleny do šátků - zřejmě "rodilé domorodky"…
Večeře byla exkluzívní:
V noci pak ještě jednou hodně pršelo a tím, že jsme stáli pod stromem, nám celou noc bubnoval déšť na střechu - spalo se špatně.

6.den

13. srpna 2018 v 1:12 Norsko 2018
6.den, pondělí 16.7.2018 Besseggen (Memurubu - Gjendesheim) - Ryfoss
Večer byl ještě poetický:

Ráno jsme se nezdržovali, nedopřávali si tolik pospání jako předchozí dny, kde jsme vstávali i po deváté, nasnídali se a vyrazili kolem deváté, abychom byli na místě včas. To se taky stalo a za 15 minut jsme již měli zaparkováno, Mark se ještě stihl vrátit pro foťák do karavanu tak, aby mu neujel svozový bus, který pendluje ze záchytného parkoviště do 2 km vzdáleného přístaviště od rána do odpoledne a tak jsme v přístavu na lavičkách vyčkávali pokynu k nástupu na loď. Čas k vyplutí se již blížil, ale zde, na jezeře se na minuty nehraje tak, jako jinde v Norsku, kde vše jezdí na čas. Vědouce, že máme lístek a tedy do 100 pasažérů se vejít musíme, zařadili jsme se do dlouhé fronty a postupovali k nalodění. Vylezli jsme si na horní palubu a po odplutí sledovali břeh jezera, na kterém byly ještě vidět stany nocujících a posléze i skupinky, které se vydali do nebo z Memurubu pěšky.

Za půl hoďky jsme již přistávali a ještě v dobrém rozmaru, ale již s respektem, sledovali vrcholky hor, ke kterým se máme vydat.
Dlouhatánský štrůdl lidí se tedy vydal na cestu, vystupovali jsme z lodi mezi posledními - nebylo kam spěchat - bylo před námi 6-8 hodin tůry (prý podle výkonnosti). Většina lidí z lodi již stoupala před námi a my se čas od času zastavili, abychom se pokochali pohledem na vodopád, který padal do jezera na protější straně. A vědouc, že jsme nepřišli trhat rekordy, jsme se krok za krokem dostávali pomalu na horu. Mark s Ivetou už byli zase někde daleko před námi, ale my věděli kam jít a kde se sejít, tak co?

Cesta nebyla zatím tak náročná, ale i tak si musel člověk rozhodnout, kterou variantou se vydá - zda po kamenech nebo po udusané hlíně. Občas se po cestě vyskytla tabulka s výškovým průřezem stoupání a tak jsme viděli, co nás ještě čeká, abychom si mohli rozložit síly. Po hodině jsme narazili na naše společníky, kteří na nás čekali a po další půlhodině na tabulce zjistili, že první nejprudší stoupání máme za sebou a máme za sebou 2 ze 14-ti km (nakonec mi Sportstracker ukázal celých 16km). Levá bota mne při výstupu a chůzi po rovině hřebene tlačila na patě a tak jsem si natáhl ponožku. (Koupit si nové nerozchozené pohory týden před akcí je tedy terno).



Následovala nerovná cesta se spoustou drobných klesání a stoupání, lemovaná opět úchvatnými pohledy na okolní hory a jezera. Našli jsme si místo, kde pak méně foukalo, abychom si dali svačinku a jé si mohl převléci propocené triko. Za chvíli jsme mohli doplnit zásobu vody přímo z rozpouštějícího ledovce a ne jako jeden chodec přímo z čistého jezera Hosttjorni, kde se o kousek dál za chvíli koupal pes.



Blížili jsme se k nejznámějšímu místu treku, kde jsou nejblíže k sobě jezera Gjende a Bessvatnet, avšak Gjende je o 400 m níže. Zde nás čekal jeden z nejtěžších sestupů tohoto treku, kdy nebylo zřejmé kudy a jak. Po centimetrech jsme zdolávali tento úsek, abychom pak dole našli pamětní desku našemu předchůdci, který to tak dobře jako my před měsícem nezvládl - ale jemu bylo už něco přes šedesát). Až na fotkách jsou vidět schůdnější varianty tohoto úseku, kde ale právě chybělo ono značení písmenem T.
Dorazili jsme tedy po čtyřech hodinách do onoho místa, kde jsou jezera skoro nad sebou, já zjistil, že nyní pravá špička mé nohy je v nelibosti s botou a sestup byl tak citlivě zaznamenán.

Při pohledu vzhůru, na následující úsek jsme nabyli dojmu, že to bude peklo. A bylo.
Kam oko dohlédlo, tyčil se nad námi úzký hřeben posetý obrovskými kameny a pln různobarevných mravenečků, kteří se na oko moc rychle nehýbali. V jednom místě se zdálo, že někdo v oranžové vestě se tam usadil na dlouho a tak jsme si nalhávali, že tam třeba funguje nějaká služby, která v nebezpečném místě zajišťuje pomoc. Po chvíli byla najednou oranžová barva výš a nám se tak rozplynula nalhávaná myšlenka.
Začali jsme stoupat a já jen čekal, kdy se Jarka zastaví a řekne, že už dál neleze. Bohudíky se tak nestalo, protože by pro nás asi žádná Horská služby nelezla a vrtulník by taky nikdo bez pádu turisty nevypravoval. Nejhorší bylo, že si musel člověk vybrat, na kterou část skály si stoupne, kterou rukou se nějaké další skály chytí, a přitom dávat pozor, aby na této cestě zrovna proti němu nikdo nesestupoval. Cesta je totiž obousměrná a existují názory, že sestup na tomto úseku cesty je jednodušší než výstup, s čímž nesouhlasíme, ale toto nemůžeme porovnat.

Nejlepší bylo, když před námi lezl někdo podobný nám a my pak viděli kudy jít. S pokorou jsme pouštěli před sebe mrštnou omladinu, která po těchto kamenech skákala, jako kamzíci. Když už jsme po hodně dlouhé době nabyli dojmu, že to skončí, objevil se před námi další úsek, který sice již nebyl tak příkrý, ale nám už sil ubývalo.
Po další hodině výstupu jsme dosáhli konečně alespoň toho, že skončil kamenný a nebezpečný hřeben, ale stále jsme byli pod homolí kopce, kterou jsme museli překonat, abychom začali sestupovat.
Za další hodinu (celkem již po šesti a půl hodinách putování) jsme vrcholek překonali a před námi se objevila nekonečně dlouhá cesta po mírně se svažujícím terénu, kdy jsme se brodili ve štěrku, po kterém se šlo velice špatně a existovalo zde jen málo úseků, kdy cestu tvořila udusaná hlína.

Malou odměnou byl pohled na stádo sobů, kteří se nedaleko nás vyvalovali na sněhu.
Odměnou ale již nebyl následující pohled na cíl naší cesty, který stále vypadal velice vzdáleně i po sedmi hodinách cesty.
Baterka ve foťáku už neměla sil jako my - pár posledních fotek jsem tedy realizoval na mobil a my rezignovaně, jako otroci sestupovali do údolí, abychom tam alespoň živí o devíti hodinách dorazili.

Iveta s Markem tak už samozřejmě dlouho seděli a čekali, Jarka se odměnila Colou a já odmítl koupit si zde v Gjendeosen kiosku pivo a se těšil na doplnění tekutin do našeho karavanu netuše, že tam jsou poslední 2 piva.
Po chvíli přijel minibus, který již odvážel zdechliny nám podobné, protože všichni ostatní stihli kyvadlovou dopravu u velkým busem, který končil provoz před 18-tou a po této hodině by již neměl skoro koho vozit.

Všiml jsem si, že někomu, kdo již neměl taky sil a jel před námi vypadla pod nohy kšiltovka a tak jsem se při výstupu stal dalším majitelem značkové Adidas, kterou jsem po jejím vyprání do své kolekce.
Bylo těsně před 20.hodinou, kdy jsme zjistili stav našeho piva a tak jsme rychle zamířili do nejbližšího campu s prodejnou doplnit zásoby.
Táto, ty ses zul!
Ano a přitom zjistil tyto závady: do krve odřená levá pata a nehty pravého ukazováku a prostředníku natřeny na černo (podlity krví). Ostatní jsou O.K.
Mark vystartoval do prodejny, aby se za chvíli zklamaně vrátil, protože díky před ním stojícím zákazníkům se šampóny a jídlem, se s košíkem plným piv dostal k pokladně ve 20:01 a to se již pivo nesmí prodávat, natož markovat.
Odevzdaně jsem tedy vyrazili na poslední část cesty, směrem na Ryfoss, abychom někde našli místo noclehu.
To se nám po některých zklamáních u nabídek Park4Night podařilo a tak jsme kolem 22.hodiny odstavili auto na lesní cestě vedoucí od nikud nikam, udělali si jídlo a dorazili poslední plechovky piva (další 2 se podařilo vyškrabat z útrob karavanu a tak jsme alespoň trochu doplnili tekutiny do našeho organizmu).

5.den

13. srpna 2018 v 1:08 Norsko 2018
5.den, neděle 15.7.2018 Dovre - Jotunheimský n.p. - jezera Gjende + Bessvatnet - řeka Sjoa
Ráno jsme zjistili, že je kolem nás spoustu dalších v osobních autech nocujících. Po snídani jsme sjeli podél řeky ještě 5 km, abychom pak prudce odbočili na západ směrem na město Vágámo. Protože má obchvat, nic jsme z něj neviděli a po několika kilometrech jízdy podél jezera Vágávatnet jsme odbočili do kopců, abychom se v této rekreačními středisky protkané divočině na chvíli zastavili u jezera Lemonsjoen, kde jsme chvíli zvažovali výstup na vrcholky Jotunheimen Alpine tam, kde se nachází středisko zimních sportů Lemonsjo Alpinsenter.
Nakonec jsme se rozhodli pokračovat dál, protože již za pár kilometrů se mělo nacházet jiné centrum a to Besseggen, kde jsme si potřebovali na pondělí zakoupit lístky na loď, kterou jsme se měli po jezeře Gjende dostat do východiska jednoho z nejznámějších treků Jotunheimského národního parku a pak pokračovat celý den zpět.
Původně jsme chtěli koupit jízdenky on-line, ale nebylo jasné, kde budeme nocovat a jak to pak budeme stíhat na čas odjezdu lodi. Ta odplouvá brzo ráno po sedmé a pak až v 10 a ještě několikrát po hodině v počtu vždy 2 lodí po 100 pasažérech najednou. Sice jsme se dočetli, že pokud je dost zájemců, loď vyplouvá i vícekrát mimo jízdní řád, ale na to jsme se nemohli spolehnout při celodenní tůře, abychom pak dorazili nazpět třeba až pozdě večer. Z netu jsme věděli, že počet volných lístků na druhý den, desátou hodinu je ještě dostatek.
Po cestě jsme opět obdivovali zrcadlící se bílé vrcholky hor v Dolním a Horním jezeře Sjodalsvatnet, ze kterých pokračuje divoká řeka Sjoa, u které jsme plánovali ve vhodném místě přenocovat.

Dojeli jsme na odstavné parkoviště, kde nás zastavili místní hlídači a nechtěli nás pustit dál, k Gjendeosen kiosk, odkud lodě odplouvají a kde se kupují lístky. Nakonec nás pustili, dojeli 2 km k přístavu, koupili lístky a dojeli 10 km zpět k Bessheimské horské chatě, kde jsme našli dostatečné místo na parkování a čisté WC zdarma.
Vybavili jsme se tyčinkami a vodou a vyrazili před polednem do kopce nad chatou po turistické stezce k jezeru Bessvatnet. Mark byl stále cca 1 km před námi, zastavoval se na pokec s protijdoucími, Iveta jej doháněla a my čím dál více zaostávali, stírajíce si pot a vydýchávajíce se z náročného výstupu.

To mělo být varování před následujícím dnem, ale to bychom museli vědět, do čeho teprve jdem!
Cestu značenou červenými T jsme měli protkánu okolo tekoucí říčkou, která vytékala z onoho jezera a tvořila tak nádherná koryta a vodopádky, u kterých jsme se vždycky zastavili na oddech.
Poté, co jsme překonali stoupání a doplazili se na náhorní plošinu, narazili jsme na Ivetu, která zde na nás čekala a viděla Marka, jak se to namířil jiným směrem, než jsme měli v plánu. Nemohla se mu ze svého telefonu dovolat a tak jsme použili můj, abychom se dozvěděli, že si chtěl Mark zpestřit cestu ještě oklikou k hoře Glitterheim. Tak to tedy vzdal a za chvíli nás dohonil, abychom pak společně došli k hrázce jezera a mohli společně obdivovat tento opuštěný kraj. Vůbec jsme v té chvíli netušili, že kousek od nás vede jedna z nejfrekventovanějších tras přechodu nad jezerem Gjende.
Lodička zakotvená kousek od přepadu jezera mi přišla nápadná znakem umístěným na přídi - že by snad matka měst? Proto, když jsem se přiblížil, potvrdilo se moje tušení, ale s jiným výsledkem - samolepka města Lovosic. Poté, co jsme se posilnili tyčinkou, jsme se vydali na cestu zpět, která nebyla o moc jednodušší než cesta nahoru.



V horské chatě Mark domluvil s personálem, že si můžeme u jejich chatky, ve které bydlí doplnit pitnou vodu do karavanu. Tak jsme si půjčili hadici, která jinak slouží k plnění koryt pro místní stádo koní (moc se jim to nelíbilo a dali by si taky pár hltů, protože měly koryta prázdná - ale to jsme si s nebyli jisti, abychom v těch vedrech něco nezpůsobili), prohlídli si párek sobů, které v ohradě chovali a vydali se hledat nejbližší možné místo pro nocování, abychom se nijak moc nevzdálili.
Po několika kilometrech jsme uviděli odbočku na nějaký přírodní camp, tak jsme to riskli a neprohloupili. Lesní cestou jsme sjeli skoro až k mrtvému a vyschlému rameni řeky Sjoa, zjistili, že je zde jen několik nocujících a že je nedaleko řečiště, kde se dá vykoupat. Zajímavý byl způsob zápisu k knihy hostí. Na jedné boudě byly schránky, kde v jedné A byl prázdný formulář s obálkou, který po vyplnění a vložení jedné kopie spolu s požadovaným obnosem byl vhozen do druhé schránky B. Kopie formuláře za oknem vozu pak svědčila o správném postupu.
Protože bylo k tomto kempu čisto i za kopečky v lese, přišlo nám logické, že zde musejí být záchody. Ale kde? A tak mne napadlo, že 2 dveře na boudě se schránkami by mohly být těmi hledanými a bingo - suché záchody v čistotě udržované, vybavené odvětráváním nám byly k dispozici.
Vzhledem k instrukcím na sjezd řeky, které byly i v českém jazyce, se zde objevuje zřejmě hodně našich krajanů. Vystřídali jsme se v hygieně u rychle se svažujícího břehu řeky Sjoa, ignorovali dron, který nad námi přelétával, nasytili jsme se a šli nabrat sil na následující den.




4.den

13. srpna 2018 v 0:58 Norsko 2018
4.den, sobota 14.7.2018 Grotli - Dalsnybba - Geiranger - Eidsdal - Valdal - Dombás - Dovre
Ráno, po snídani a vypuštění grey wather jsme se vydali směrem k vyhlášené destinaci Geiranger.

Díky nepříliš dobře udělaným mapám v navigaci jsme se dostali na místo výběru mýtného, a protože se všude kolem nás pohybovaly mraky, tak jsem si ani nevšimli, že to není mýtné na cestu do Geirangeru (nebylo ani nijak přehnaně vysoké), ale na horu Dalsnybba (která už ale vysoká byla). To jsme jeli nekončícími serpentinami stále nahoru, navigace se nechytala (začala nám ukazovat, že se máme otočit - a kde asi?) a vtom jsme se najednou ocitli na plném parkovišti a zjistili jsme, kde tedy jsme.
Na billboardu jsme viděli, jaký by to byl pohled, kdyby nebyly mraky, ale tím, že se začínalo prodírat sluníčko skrze mraky, svitla naděje, že se i my podíváme na nádherný výhled k zátoce fjordu u Geirangeru. Už, už to vypadalo, že jo, nakonec se ale zase objevil nějaký oblak a tak obrysy, které se již začaly objevovat, zmizely. Zajímavě byla umístěna nová lávka, která sloužila jako převis okraje hrany vyhlídkové plochy a skrz rošt jsme se při pohledu dolů mohli koukat takových dobrých 200 m dolů, pod nohy.





Po hodině jsme to tedy vzdali a sjeli zpět k mýtnici a pak dalšími serpentinami se zastávkou pro výhled na krásné vodopády až na vyhlášeného místo nad Geiranderem, kde se všichni fotí. I my jsme tam nacvakali mnoho fotek a na jedné se za námi dokonce zjevil prchající Troll (Mark).




Kousek za tímto městečkem se nacházejí vyhlášené vodopády Sedm sester, které jsou ale nejlépe viditelné z lodi nebo protějšího břehu, na kterém jsme ale nebyli, protože my již "uháněli" rychlostí cca 50 km/hod. k Eidsadalu na trajekt. Při výjezdu z Geirangeru jsou zase nekonečné serpentiny, plně obsazené turisty zejména ze zájezdových autobusů a pletoucích se na silnici a tak jsme ani neprotestovali, když jsme v nejexponovanějším místě museli zastavit a vyžili jsme to opět k pořízení krásných záběrů. S tímto krásným místem jsme se rozloučili pohledem na z mraků se vyloupnuvší Dalsnybbu a vyrazili po vystoupání na vrchol pomalým klesáním zajímavým a dlouhým údolím na trajekt.




Ten zde jezdí z Eidsdalu co pár minut, na protější břeh to trvá cca 30 minut a já je využil k tomu, že jsem si v podpalubí našel zásuvku a tak dopřál baterii foťáku nášup, za který se mi odvděčila, alespoň podle ukazatele, plnou kapacitou.
Po výjezdu z trajektu jsme si začali všímat nepřeberného počtu stánků, které kolem silnice nabízely třešně a další zase jahody. Dostali jsme se totiž do úrodných oblastí, kde se tomuto ovoci velice daří a místní farmáři z toho i díky mnoha brigádníkům na polích a v sadech těží.
Po chvíli jsme dorazili do městečka Valldal a protože jsme nedali na význam jeho názvu, zašli nakoupit do místního a dobře vybaveného Sparu, protože bylo po poledni, udělali si polévku, koupili vaničku černých, sladkých a šťavnatých třešní a pak vyrazili na nejsevernější místo našeho okruhu - směrem na Andalsnes.

Opět nás čekaly úchvatné pohledy na kopce zdvíhající se z údolí a zrcadlící se v okolních jezerech, na vodopády odvádějící do nekonečna ohromné masy vody z jezer ve výškách nad námi a z ještě výše položených ledovcových polí. Zároveň jsme se museli vypořádat z místními obyvateli v podobě ovcí, které si na horských silničkách vydobývaly svá práva na existenci a jimž se museli všichni řidiči podřídit.

A to už jsme se blížili na vyhlášenou Trolí stezku (Trollstigen) a při pomalém sjezdu do údolí vychutnali úchvatné pohledy na několik vodopádů valících se pod mostky napříč námi sjížděných serpentin, na lávku, která se plná lidmi hledících do údolí a z vrchu na vodopády, vypíná a vystupuje do volného prostoru a vůbec na provoz na této nejznámějším norském silničním úseku.

Je neuvěřitelné, kolik jsme pří těchto stoupáních a sjezdech potkali cyklistů, kteří odhodlaně šlapali do kopců nebo naopak bezstarostně a s úsměvem za vysoké rychlosti z nich sjížděli. Říkali jsme si, že za jistých okolností mohou nastat situace, že se tomu dole nebudou moci zasmát, neb nebudou mít čím. Nad Trolí stezkou jsme zahlédli slušně koly zásobenou půjčovnu bicyklů a tak jde zřejmě o častou aktivitu, sjet si ji na kole.


Dole, na parkovišti, existuje prý jediné místo na světě, které je osazeno speciální značkou, upozorňující na výskyt trollů.


Pár kilometrů před Andalsnes jsme pak odbočili zpět, na jihovýchod a po zastávce u Trolí stěny (Trollveggen), která bývá vyhledávána horolezci, jsme nekončícím údolím spěchali k městečku Dombás, v jehož oblasti se nacházejí horské stezky a v zimě horská střediska asi 10 kilometrů za obcí Dovre zakotvili (opět díky Park4Night) v místě, kde padá vodopád Rostáa do řeky Gudbransdalstegen.
Na ní je zajímavé, že teče od rozvodí s řekou Rauma u Overdalenu nedaleko Andalsnes (ta pak vtéká do fjordu u Andalsnes) přes stovky kilometrů přes jezero Losna u Lillehammeru až do jezerní soustavy Hedmark Oppland a dále pak směřuje přes Oslo a jezero Mjosa dál na jihovýchod Norska a tak spojuje severní a jižní vody Severního moře skrz naskrz pevninou.
Krásné a od dopravy lesní stěnou odstíněné přírodní odstavné parkoviště se stalo naším dalším místem k přenocování.


3.den

6. srpna 2018 v 20:28 Norsko 2018
Ráno vypadaly okolní vysoké kopce (hory) úplně jinak než večer - při jiném světle. Stále jsme na ně hleděli v úžasu. Vyjeli jsme na server, kde jsme měli v plánu uskutečnit krátký trek k úpatí Jostedalského ledovce.
Na konci silnice bylo malé parkoviště, kam jsme se ještě s karavanem vydali k ostatním parkujícím. Po přírodním chodníčku, tu a tam vyspraveném prkny abychom se nebořili, jsme za cinkání zvonečků poblíž se pasoucích ovcí a za neustále od chůze zdržujícího sběru borůvek jsme dorazili na konec vyšlapané cesty - cca 2 km od úpatí ledovce.






Po nezbytných fotkách jsme se vydali zpět, přičemž jsme zjistili, že rodinka s námi se míjící je z Česka.
Toto zjištění jsme pak udělali ještě mnohokrát, kdy zaslechnouc rodný jazyk pozdravíte ahoj nebo prohodíte něco česky a dotyčný ve zvyku prvně odpoví "Hi" a teprve pak zjistí, že potkává krajana.
Cestou zpět, v Gaupne jsme se začali poohlížet po možnosti vypustit grey wather (šedou vodu z dřezu a umyvadla), ale nikde nic k tomu určeného jsme nemohli najít a tak blikajicí kontrolku (že máme plnou nádrž) jsme museli zatím ignorovat. Obsah odpadu z WC je zatím minimální - jsme na sebe tvrdí a okolní příroda nabízí množství útulků, kde jí můžeme i svým díle prospět.
Bylo poledne a my v Gaupne parkovali před místním COOPem, když se tu objevil bus firmy Uchytil, pocházející z našeho kraje. Podle odpovědi udivených řidičů, že se s nimi dává do řeči obyvatel norského karavanu, jedou právě opačnou cestu.

Vyrazili jsme tedy dál - tentokrát na východ po úzkých silničkách, kde bylo občas málo místa pro jeden karavan, načež pro dva a po velice dlouhém stoupání desítkami serpentin jsme se ocitli na nejvyšším místě silnice kraje Oppland, jehož správním centrem je Lillehammer a leží v něm dvě nejvyšší norské hory.


Hodně nám tento kraj připomínal skotský Highland a jeho údolí Glen Coe.
Poté, co Iveta odolala nutkání vykoupat se v jednom ze zdejších horských jezírek, jsme za vysoké oblačnosti a v dálce viditelných provazcích deště začali sjíždět do dlouhého údolí, na jehož konci byl náš další cíl - historický kostel v obci Lom.



Ještě před prohlídkou kostela nabíráme první naftu (po pár litrech té levnější
do traktorů, chceme dopřát našemu motoru a bereme nakonec tu normální) a doplňujeme pitnou vodu (vypustit stále není kde). Pak už stojíme před největší památkou obce Lom (správním centrem je na mapách ale Fossbergom), zdravíme se s pasažéry busu slovenského zájezdu a za velmi pozvolného podvečera, kdy slunce opět svítí jako v poledne vyrážíme zase severně, přes Bismo směrem na náš další cíl Geiranger.


Protože je ale již podle hodin pozdě, nacházíme opět s pomocí aplikace místo k přespání, tentokrát pár kroků od jezera. Naši radost z možného koupání ale kazí přítomnost skupinky německých důchodců, kteří již měli na břehu jezera postavený stan a kontrolovali okolí. Na námi vybrané místo se tlačilo další auto s norskou SPZ, ale nakonec se z toho vyklubali Češi, kteří to nakonec vzdali a jeli dál. To německý pár si rozbalil stan klidně kousek od nás. Protože jsme nemohli najít otvírák na konzervy, Mark se svým zavírákem nezklamal a večeře se konala. Po ní jsme před spaním okusili i vodu z jezera při očistě na německé soudruhy nehledíc a zapadli do hajan.