6.den

13. srpna 2018 v 1:12 |  Norsko 2018
6.den, pondělí 16.7.2018 Besseggen (Memurubu - Gjendesheim) - Ryfoss
Večer byl ještě poetický:

Ráno jsme se nezdržovali, nedopřávali si tolik pospání jako předchozí dny, kde jsme vstávali i po deváté, nasnídali se a vyrazili kolem deváté, abychom byli na místě včas. To se taky stalo a za 15 minut jsme již měli zaparkováno, Mark se ještě stihl vrátit pro foťák do karavanu tak, aby mu neujel svozový bus, který pendluje ze záchytného parkoviště do 2 km vzdáleného přístaviště od rána do odpoledne a tak jsme v přístavu na lavičkách vyčkávali pokynu k nástupu na loď. Čas k vyplutí se již blížil, ale zde, na jezeře se na minuty nehraje tak, jako jinde v Norsku, kde vše jezdí na čas. Vědouce, že máme lístek a tedy do 100 pasažérů se vejít musíme, zařadili jsme se do dlouhé fronty a postupovali k nalodění. Vylezli jsme si na horní palubu a po odplutí sledovali břeh jezera, na kterém byly ještě vidět stany nocujících a posléze i skupinky, které se vydali do nebo z Memurubu pěšky.

Za půl hoďky jsme již přistávali a ještě v dobrém rozmaru, ale již s respektem, sledovali vrcholky hor, ke kterým se máme vydat.
Dlouhatánský štrůdl lidí se tedy vydal na cestu, vystupovali jsme z lodi mezi posledními - nebylo kam spěchat - bylo před námi 6-8 hodin tůry (prý podle výkonnosti). Většina lidí z lodi již stoupala před námi a my se čas od času zastavili, abychom se pokochali pohledem na vodopád, který padal do jezera na protější straně. A vědouc, že jsme nepřišli trhat rekordy, jsme se krok za krokem dostávali pomalu na horu. Mark s Ivetou už byli zase někde daleko před námi, ale my věděli kam jít a kde se sejít, tak co?

Cesta nebyla zatím tak náročná, ale i tak si musel člověk rozhodnout, kterou variantou se vydá - zda po kamenech nebo po udusané hlíně. Občas se po cestě vyskytla tabulka s výškovým průřezem stoupání a tak jsme viděli, co nás ještě čeká, abychom si mohli rozložit síly. Po hodině jsme narazili na naše společníky, kteří na nás čekali a po další půlhodině na tabulce zjistili, že první nejprudší stoupání máme za sebou a máme za sebou 2 ze 14-ti km (nakonec mi Sportstracker ukázal celých 16km). Levá bota mne při výstupu a chůzi po rovině hřebene tlačila na patě a tak jsem si natáhl ponožku. (Koupit si nové nerozchozené pohory týden před akcí je tedy terno).



Následovala nerovná cesta se spoustou drobných klesání a stoupání, lemovaná opět úchvatnými pohledy na okolní hory a jezera. Našli jsme si místo, kde pak méně foukalo, abychom si dali svačinku a jé si mohl převléci propocené triko. Za chvíli jsme mohli doplnit zásobu vody přímo z rozpouštějícího ledovce a ne jako jeden chodec přímo z čistého jezera Hosttjorni, kde se o kousek dál za chvíli koupal pes.



Blížili jsme se k nejznámějšímu místu treku, kde jsou nejblíže k sobě jezera Gjende a Bessvatnet, avšak Gjende je o 400 m níže. Zde nás čekal jeden z nejtěžších sestupů tohoto treku, kdy nebylo zřejmé kudy a jak. Po centimetrech jsme zdolávali tento úsek, abychom pak dole našli pamětní desku našemu předchůdci, který to tak dobře jako my před měsícem nezvládl - ale jemu bylo už něco přes šedesát). Až na fotkách jsou vidět schůdnější varianty tohoto úseku, kde ale právě chybělo ono značení písmenem T.
Dorazili jsme tedy po čtyřech hodinách do onoho místa, kde jsou jezera skoro nad sebou, já zjistil, že nyní pravá špička mé nohy je v nelibosti s botou a sestup byl tak citlivě zaznamenán.

Při pohledu vzhůru, na následující úsek jsme nabyli dojmu, že to bude peklo. A bylo.
Kam oko dohlédlo, tyčil se nad námi úzký hřeben posetý obrovskými kameny a pln různobarevných mravenečků, kteří se na oko moc rychle nehýbali. V jednom místě se zdálo, že někdo v oranžové vestě se tam usadil na dlouho a tak jsme si nalhávali, že tam třeba funguje nějaká služby, která v nebezpečném místě zajišťuje pomoc. Po chvíli byla najednou oranžová barva výš a nám se tak rozplynula nalhávaná myšlenka.
Začali jsme stoupat a já jen čekal, kdy se Jarka zastaví a řekne, že už dál neleze. Bohudíky se tak nestalo, protože by pro nás asi žádná Horská služby nelezla a vrtulník by taky nikdo bez pádu turisty nevypravoval. Nejhorší bylo, že si musel člověk vybrat, na kterou část skály si stoupne, kterou rukou se nějaké další skály chytí, a přitom dávat pozor, aby na této cestě zrovna proti němu nikdo nesestupoval. Cesta je totiž obousměrná a existují názory, že sestup na tomto úseku cesty je jednodušší než výstup, s čímž nesouhlasíme, ale toto nemůžeme porovnat.

Nejlepší bylo, když před námi lezl někdo podobný nám a my pak viděli kudy jít. S pokorou jsme pouštěli před sebe mrštnou omladinu, která po těchto kamenech skákala, jako kamzíci. Když už jsme po hodně dlouhé době nabyli dojmu, že to skončí, objevil se před námi další úsek, který sice již nebyl tak příkrý, ale nám už sil ubývalo.
Po další hodině výstupu jsme dosáhli konečně alespoň toho, že skončil kamenný a nebezpečný hřeben, ale stále jsme byli pod homolí kopce, kterou jsme museli překonat, abychom začali sestupovat.
Za další hodinu (celkem již po šesti a půl hodinách putování) jsme vrcholek překonali a před námi se objevila nekonečně dlouhá cesta po mírně se svažujícím terénu, kdy jsme se brodili ve štěrku, po kterém se šlo velice špatně a existovalo zde jen málo úseků, kdy cestu tvořila udusaná hlína.

Malou odměnou byl pohled na stádo sobů, kteří se nedaleko nás vyvalovali na sněhu.
Odměnou ale již nebyl následující pohled na cíl naší cesty, který stále vypadal velice vzdáleně i po sedmi hodinách cesty.
Baterka ve foťáku už neměla sil jako my - pár posledních fotek jsem tedy realizoval na mobil a my rezignovaně, jako otroci sestupovali do údolí, abychom tam alespoň živí o devíti hodinách dorazili.

Iveta s Markem tak už samozřejmě dlouho seděli a čekali, Jarka se odměnila Colou a já odmítl koupit si zde v Gjendeosen kiosku pivo a se těšil na doplnění tekutin do našeho karavanu netuše, že tam jsou poslední 2 piva.
Po chvíli přijel minibus, který již odvážel zdechliny nám podobné, protože všichni ostatní stihli kyvadlovou dopravu u velkým busem, který končil provoz před 18-tou a po této hodině by již neměl skoro koho vozit.

Všiml jsem si, že někomu, kdo již neměl taky sil a jel před námi vypadla pod nohy kšiltovka a tak jsem se při výstupu stal dalším majitelem značkové Adidas, kterou jsem po jejím vyprání do své kolekce.
Bylo těsně před 20.hodinou, kdy jsme zjistili stav našeho piva a tak jsme rychle zamířili do nejbližšího campu s prodejnou doplnit zásoby.
Táto, ty ses zul!
Ano a přitom zjistil tyto závady: do krve odřená levá pata a nehty pravého ukazováku a prostředníku natřeny na černo (podlity krví). Ostatní jsou O.K.
Mark vystartoval do prodejny, aby se za chvíli zklamaně vrátil, protože díky před ním stojícím zákazníkům se šampóny a jídlem, se s košíkem plným piv dostal k pokladně ve 20:01 a to se již pivo nesmí prodávat, natož markovat.
Odevzdaně jsem tedy vyrazili na poslední část cesty, směrem na Ryfoss, abychom někde našli místo noclehu.
To se nám po některých zklamáních u nabídek Park4Night podařilo a tak jsme kolem 22.hodiny odstavili auto na lesní cestě vedoucí od nikud nikam, udělali si jídlo a dorazili poslední plechovky piva (další 2 se podařilo vyškrabat z útrob karavanu a tak jsme alespoň trochu doplnili tekutiny do našeho organizmu).
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama