Druhý týden

2. Neděle

22. března 2015 v 22:57
Na letiště v MLB jsme dorazili včas, ale nečekaně nás nepříjemně překvapily dopravní omezení, které se objevily i na hlavních tazích MLB z důvodu pořádání závodů Iron Man. Velice se za této situace osvědčila navigace, která nás bezpečně dovedla do cíle.
Ne letišti se již několik let dokončuje terminál 4, který je určen pro lety společnosti Tigerair, takže příjezd do blízkosti terminálu a posledních několik stovek metrů pěšky je celkem kostrbatých.
Jelikož jsme si letenky zakoupili již v únoru (zpáteční letenka cca 2.750/os.), stačilo nám na check-in jen sejmout čárový kód z booklistu a potvrzení, že poletíme oba včetně přiznání, které nebezpečné věci s sebou chceme přepravovat.
Automat nám vytiskl letenky a šli jsme na osobní kontrlolu. Zde nastal ten problém, že byla Jarka upozorněna na nějaký předmět, který musela vyndat ze zavazadla - aerosolový lak na vlasy. Vše se vysvětlilo a šli jsme si počkat na otevření gate (vstupu do letadla) a naplnit si vodu do plastových lahví - nechtěli jsme si v letadle nic kupovat.
I cesta do letadla z terminálu byla trochu "ve výstavbě", ale na svoje místa v letadle jsme trefili a odstartovali za slunného počasí směr Sydney, kam jsme dorazili za 90 minut.
Sydney nás přivítalo podmračeným nedělním doplednem, kdy každou chvíli hrozilo, že zmokneme.
Prvním úkolem bylo najít místo, kde se dají sehnat karty na MHD tzv. "Opal" karty (na rozdíl od MLB jsou zde tyto karty zdarma). To se nám celkem rychle podařilo, zároveň jsem si je nechali nabít každou 20-ti AUD a celkem snadno jsme našli místo, ze kterého jela naše autobusová linka 400 do Randwicku, kde jesme měli zaplaceno ubytování.
Metro v SYD je ve všední den o dost dražší než autobudsy, na druhou stranu v neděli ať jedete kam jedete a jedno čím jedete, zaplatíte jen 2,50 za první jízdu, všechny ostatní jsou pak již zadara (v týdnu pak zaplatíte jen prvních 8 jízd od sebe odělených min.1 hodinu, ostatní do konce týdne jsou již taky zadarmo).
Po třičtvrtě hodiny jsme se přiblížili do naší lokality a vystoupili reději z autobusu. Zastávky zde nejsou nijak avizovány, narychlo se nedá zjistit jméno zastávky ani někde vně autobusu, takže jsme velice uvítali funkcionalitu Google Maps, kde jsme díky GPS viděli svoji polohu a blížící se cíl.
Protože bylo teprve poledne a ubytování je bežně k dispozici až od 14-ti hodin, mysleli jsme si, že ty 2 hodiny někde strávíme.
8 kg na zádech ale dávalo o sobě znát a tak když jsme najednou stáli před naším hotelem, řekli jsme si, že to zkusíme.

Vešli jsme do objektu a potkali nějakého mladíka vykonávajícího úklid. Ten pohunek to pochopil a šel hledat recepční. Na recepci jsme viděli obálky, z nichž jedna nesla moje jméno s číslem pokoje. Přišla recepční, já ji ukázal potvrzení o provedení rezervace, načež po mně chtěla platební kartu. Tady jse se zarazili, protože jsme již platili v únoru (cca 6.000 za 4 noci), ale pak se vysvětlilo, že chtěla jen překontrolovat číslo karty.
Na pokoji jsme nejprve zkontrolovali, že se na rozdíl od přečtených recenzí nikde nevyskytují pavučiny s pavouky a konstatovali, že je to čisté a použitelné.



Na pokoji byla lednička, rychlovarka, TV s 50-ti nekoukatelnými programy a klimatizace, kterou jsme museli hned vypnout, protože bylo na pokoji asi 15 stupňů. Vůbec, zde jsme se setkali na každém kroku (v MHD a obchodech), že klima všude jede na 100%, ačkoliv není nijak teplo a já nabyl přesvědčení, že je to z důvodu nácviku na zimu - že až bude, tak budou lidi na zimu zvyklí a nebudou si muset přitápět.S vyplazeným jazykem.

Po ubytování jsme se kousek vrátili na třídu, kde jsme vystoupili, zkontrolovali kvalitu podávaných pokrmů v KFC a nastoupili na autobus do City. Před centrem města začal řidič něco vykřikovat k cestujícím a ti začali hromadně vystupovat - jednalo se o dopravní kolaps a tak většina lidí přestupovala na metro.
My tedy další zastávku vystoupili taky a díky Google Maps dorazili za chvíli na Circular Quay - jakýsi dopravní střed města, kde se sjíždí metro, busy a ferry (lodní doprava).

Zde právě kotvil obrovský zaoceánský plovoucí hotel (spíš město), který převyšoval místní zástavbu s vyjímkou nedalekých mrakodrapů. Abychom si hned udělali čárku v našem plánu, vyrazili jsme k nejstarší čtvrti - Rocks, tam vyhledali nejbližší "íčko", abychom nafasovali materiály k prostudování a k inspiraci. I zde se v těchto brožurách vyskytují slevové kupony (10-50%), které ušetří peníze na vstupném.
Velice zajímavá, moderně provedená interaktivní expozice nás zaujala v rekonstruovaném historickém domě, kde se nachází The Rocks Discovery Museum. Zde se dozvíte vše o prehistorickém vývoji území kolem Sydney, o jeho osídlování a vývoji až do moderní doby. Vstupné je zdarma a pokud chcete vše prostudovat, dá se zde strávit několik hodin.

Nám musela stačit jedna a naše další kroky smeřovaly na místní trh se suvenýry a lokálními produkty. Pak jsme měli v úmyslu navštívit jednu z nejznámějších atrakcí města - most Harbour Bridge. Ne zcela jednoduchou cestou, kdy opět hrozilo že zmokneme, jsme se před 17.hodinou dostali k jedinému pilonu,

který slouží zároveň jako muzeum a vyhlídka. V některých materiálech se uvádí, že použité nýty při výstavbě mostu pocházely z Třince.
Tam na nás po několika desítkách schodů vychrlila na pokladně obsluha něco, co my pochopili, jako že venku je nevlídné počasí, tak musíme 15 minut počkat.
Počkali si, shlédli zajímavou filmovou smyčku o tom, jak se most stavěl, a po 15-ti minutách se dozvěděli, ža zavírají (což je bohužel obvyklé u většiny atrakcí).
Museli jsme se tedy tentokrát spokojit s pohledem na Circular Quay (dálejen CQ)

Následoval tedy sestup dolů, do Rocks, kde nám náladu a optimismus navrátilo občerstvení na zahrádce hotelu, kde jsme přečkali i silnou přeháňku

Vrátili jsme se zpět na CQ,

kde jsme na podruhé trefili směr jízdy (tentokrát tedy zdarma), která nám přiblížila nástup do autobusu směr Coogee.

Zajíavostí bylo to, že se dají opěradla překlápět tak, jak potřebujete sedět. Už jsme se s tím někde setkali, ale nemůžeme si vzpomenout, kde.
Zítra by mělo být lepší počasí, tak máme smělejší plány.

2. Sobota

22. března 2015 v 10:00
Dnes jsme ve třech vyrazili na 50 km vzdálené nejbližší kopce - Dandenong (633 m n.m.).
Tato oblast se vyznačuje tím, že co chvíli se cestou po silnici objeví dům (většinou podobně jako starší domy ve městech) dřevěný, z houštiny vykukující - v podstatě samota, protože další se třeba vyskytuje až za 200 m. Domečky vzbuzují romantický dojem, bydlení v nich je asi klidné až do doby, kdy v okolí vypukne požár.
Nejprve jsme pozorovali krmení papoušků na vyhrazené ploše, do níž je vstup placený.
My jsem ten proces pozorovali z povzdálí - ti bílí Cockatoo vždycky vytlačili ty barevné Roselly



Následovala příjemná 1 km dlouhá cesta pěšky po naučné stezce skrz les.
Pak jsme přejeli na výchozí místo, odkud se vyráží na procházku po arboretu, kde rostou i stromy z Evropy, a vyrazili jsme tůru 5 km dlouhou
Jako dílčí cíl jsme si určili piknikoviště 230 m níž pod místem se zaparkovaným autem. Tam jsme se posilnili, abychom zvládli i cestu zpět.
Následoval přejezd do Národního parku rododendronů, kde se již vzhledem k podzimnímu počasí nevyskytovlo tolik rozkvetlé flory, ale i tak to byla hezká procházka.
Po kávě v nedalekém centru obchůdků a restaurací Olinda jsme vyjeli na nejvyšší vrchol,
odkud je za dobré viditelnosti vidět celé Melbourne jako na dlani.
Takové štěstí jsme sice neměli,
ale i tak to byl zajímavý výhled.
Chuťovka po večeři - spařené krevety za studena:

Balíme si věci na 4 dny do Sydney (každý můžeme mít jen 10 kg příruční zavazadlo do letadla). Ráno musíme vyrazit již v 6:30, abychom byli na letišti cca v 8, odlétáme v 9:05. Zpátky se vracíme ve čtvrtek v podvečer.
Proto bude další pokračování blogu následovat nejdříve až ve čtvrtek.

2. Pátek

20. března 2015 v 23:19
Dopoledne jsme se jeli podívat na předměstí Melbourne, kde si vyznavači různých náboženství staví svoje svatostánky.
Pokud někdo váží cestu za podobnými skvosty do Asie, může ušetřit.
Jen to nemá tu správou patinu, ale atmosférou uvnitř si to nazadá se staletými chrámy a co se týče jídla, je Austrálie vyhlášená tím, že zde najdete kuchyně celého světa.



Skončili jsme v asijském nákupním centru,
kde jsme udělali nákup potřebných surovin, pomocí kterých se pokusím opakovat úspěch s thajskou pikantní polévkou podle Radka Kašpárka.
Výběr všech možných ingrediencí, zeleniny a nejen exotického ovoce, z nichž jsme některé viděli poprvé v životě, nás nepřekvapil, jen utvrdil v názoru, že zde seženete vše.

Pěkně to promasírovalo záda nebo místo, kde se to přiloží.
Takový výběr čerstvých ryb a darů moře se ale jen tak nevidí.
Ještě, že jsem měl pořízeny následující záběry, protože když jsem chtěl vyfotit něo chlupatého s bodlinami za pokladnou (zřejmě nějaké ovoce), byl jsem upozorněn na zákaz foceni...

V podvečer jsme pak cvičně absolvovali jen 5-ti kilometrovou procházku do vedlejšího Frankstonu po pláži a pak zpět přírodním parkem, polévku jsem uklohnil a tak se zítra bude čím posílit - bude-li ideální počasí, přiblížíme se autem k horám Dandenong, kde bychom uskutečnili nějakou tu tůru.

2. Čtvrtek

20. března 2015 v 5:46
Ráno jsme se za nejistého počasí rozloučili s Marengem,
načerpali plnou nádrž benzínu a vyrazili na sever, směr Triplet Falls.
Poté, co jsme vystoupali do kopců, najeli jsme na úzkou sezonní silničku, nad kterou asi v noci prošla bouřka.
Místní správa silnic se zrovna zabývala její očistou od bláta a listí.

Bylo to trochu dobrodružné, ale v protisměru nás žádné auto nepřekvapilo a projet takto 10 km deštným pralesem byl sám o sobě zážitek.
Dojeli jsme do dílčího cíle Triplet Falls a udělali si 2 km procházku po vybudované poznávací stezce

Jednalo se o vyjímečné místo, které působilo jako balzám na duši svým klidem, kdy se ozývala pouze příroda - zvuky pralesa
davy turistů, zejména asiaté s tyčkami na selfie nám zde opravdu nechyběly.

V polovině cesty nás čekal výhled na krásné vodopády,

ale taky na desítky schodů nahoru, kde jsme s úžasem zírali na torzo lokomotivy,

která je zde pozůstatkem rozvoje těžby dřeva na konci předminulého století (století páry)

Následoval přesun za město Colac, kde se v oblasti obce Alvie nachází pozůstatek sopečné činnosti - kopec Red Rock


Náš návrat do Seafordu se nemohl obejít bez návštěvy města Ballarat, které v minulosti hrálo na jihu Austrálie prim ve zlaté horečce. Na místě původních dolů vyrostlo v 60. letech minulého století městečko Sovereign Hill, ve kterém tepe život tak, jak tomu bylo v dobách zlaté horečky (Šiklův mlýn na čtvrtou).




Probíhá zde činnost všech zde působících obyvatel tak, jakoby se zde zastavil čas - všichni vykovávají svoje řemesla nebo umění v místním divadle.
Výroba kočárů zde probíhá nepřetržitě, za použití transmisí


Známou atrakcí je zde rýžování zlata, kdy si nalezené zlaté lupínky můžete nechat certifikovat a v zakoupené lahvičce si je odvézt domů na památku.


Vzhledem k nedostatku času (zavíračka je již v 17 hodin), jsem to zkusil jen jednou - bez úspěchu.

Někteří sousedé měli větší štěstí, zejména hledači v dobách minulých, kteří mají svoje několikakilogramové nálezy vystaveny v Muzeu zlata (v ceně vstupného do S.Hillu), které jsme si prohlédli před odjezdem.

Za dvě hodinky pádění po dálnici jsme dorazili již za tmy do Seafordu.

2. Středa

18. března 2015 v 10:15
Ráno, po anglické snídani (klobása a míchaná vejce) jsme vyrazili na Cape Otway. Cestou jsme se stavili do campu Bimbi, který se prezentuje jako camp s koaly. Ano, 2 jsme uviděli.

Než jsme však stačili dojet na Cap Otway, obloha se zatáhla včetně příchozivšího shower, takže se ochladilo a v mžiku jsme byli mokří. Maják nás zklamal, protože do jeho areálu je vstup možný pouze za 19,50 AUD a při nulové viditelnosti to jaksi nemělo cenu.
Prošli jsme asi 2 km Great Ocean Walk v doměni, že jdeme k majáku, prohlédli si místní hřbitůvek (já tomu říkám cementárna podle "cetmetary" se čtyřmi hroby), vrátili se do auta a vyrazili na 12 Apoštolů.



Ti nám vyšli na 100%.

Kromě Apoštolů se v okolí Port Campbell nachází i mnoho dalších míst, která stojí za to navštívit:







London Bridge:

U něj se k červnu 1990 datuje historie, že mladý pár přešel přes stávající spoj na konec tohoto útvaru a ve chvíli, kdy se ctěli vracet, ten se zřítil, takže byli dopraveni zpět vrtulníkem.

a po 19-té hodině jsme se vrátili do Marenga k přípravě večeře a blogu.

Zítra je v plánu Ballarat a večerní návrat do Seafordu.

2. Úterý

17. března 2015 v 12:27
Ráno jsme se tedy sbalili a před desátou vyrazili podle upravené navigace (klidnou trasou) podél pobřeží do Melbourne, kde jsme najeli na dálnici a po ní pokračovali kolem Geelongu a Torquay do Anglesea (150 km).
Tam jsme si udělali malou přestávku, nakoupili suroviny na večeři a pokračovali dál - k majáku Split Point

V okolí majáku na který jsme nevystoupali, byť to bylo za 14 AUD možné (komentovaná prohlídka by nám asi moc nedala), jsme opět obdivovali zručnost přírody, která si po tisíciletí tvarovala okolí




Od majáku jsme pokračovali do městečka Lorne, odkud vede 10-ti km cesta do příkráho kopce, aby vzápětí klesala (tady by to tedy klouzalo, kdyby zde někdy mrzlo) do místa, kde padají vodopády Erskine Falls

To, že se k nim schází po cca 300 schodech, nám nikdo neavizoval, ale nám to problémy nedělalo tak, jako obézním Australanům, kteří ani nebyli schopni po cestě nahoru odpovídat na pozdrav, jak je to tu obvyklé, když někoho na cestě potkáte.
Z Lorne jsme se pak kochali tou pravou Great Ocean Road, která se vine po úbočí pobřeží jako had a po 16-té hodině jsme vstupovali do Office Marengo Holiday Parku, kda jsme měli zaplacenou "Cabin de Luxe" na 2 noci (cca 250 AUD), kompletně vybavenou, s výhledem na moře:



Ubytování proběhlo bez problémů a tak jsme vyrazili do Apollo Beach dokoupit proviant.
Co se alkoholu týče, existuje jen několik řetězců, které mají licenci na jeho prodej (něco podobného se chystá již řadu let u nás) a tak je potřeba hledat Murphy's, Thirsty Camel, Celebrations nebo příslušná extra oddělení nazvaná příznačně "Liquere" stávajících řetězců (Coles, Aldi, IGA a dalších). Ceny se pohybují od přijatelných (cca 5 AUD za 0.75 vína, 390 AUD za 24 ks třetinek pitného piva) do cen pro nás nepřijatelných.
Každopádně se zatím nestalo, že by se něco pít nedalo, ale prý zde u vína platí "zlatá střední cesta" za cca 12 AUD, kdy se kvalita pozná na rozdíl od vína drahého, které chutná stejně dobře, ale platí se za značku.
Už jsem se jednou zmiňoval o povolené hranici alkoholu při řízení a jeho označování na lahvích.
Je to tedy tak, že na sklenici je uveden počet drinků, který je přepočítán na poměr alkoholu v krvi a obecně se tak dají vypít 2 drinky a pak každou další hodinu jeden. U piva je tedy většinou na lahvi 1,4, na víně 8. V přepočtu to znamená, že se dají najednou vypít necelá 2 piva, každou další hodinu půlka dalšího a u vína 2 dl a pak další 1 dl každou hodinu, aniž byste si zde nemohli sednout za volant. Každý den je ale někde vidět kontrola, které se vyhnout nedá a která prověří pevnou vůli zdejších řidičů ohledně pití (odstavená auta v místě kontroly nebývají vyjímkou).
Dnes již mohu hodnotit i chování Australanů na silnici a tady musím konstatovat, že na okreskách se dodržuje rychlost na 99% (sankce jsou vysoké), zato na dálnici, kde mohou jet všichni 100 km/h se kamiony vyskytují i ve všech čtyřech pruzích a soptí Vám velice často i za zadkem, aby mírným překročením povolené rychlosti dosáhli dříve svého cíle.

Po večeři jsme ještě před tím, než začaly "padat trakaře" vyšli na krátkou procházku po okolí campu a zde narazili na milého australského ježečka,

kterému se podařilo neuvěřitelně oslintat náš půjčený přístroj:

Dorazili jsme akorát, než to začalo z nebe padat,

otevřeli jedno ze zakoupených Chardonnay, začali plánovat následující den, aby nás přepadla únava po dlouhé cestě (Jarka usnula u slečny Marplové), zatímco mě držela při vědomí práce na popisu dnešního krásného dne.
Zítra to tedy bude (pokud se počasí nezblázní) o Cape Otway, 12-ti Apoštolech (už je jich snad prý jen 8) a možná stihneme ještě nějaké vodopády.
Dobrou noc - dnes jdem spát brzo (23:00).

2. Pondělí

16. března 2015 v 21:53
Po náročnějším víkendu následoval odpočinkový den, Jarka vyprala, trochu jsme po sobě uklidili, vyrobil jsem víkendový blog, který mi díky nahrávání obrázlů a videí trval 3 hodiny.
Odpoledne jse spojili příjemné s užitečným a vyrazili na kolech kolem Seaford Wetlands (místní přírodní rezervace převážně pro opeřence) do vedlejšího městečka Carrum (tato města zde na sebe plynule navazují, takže není vidět, kde jedno končí a další začíná) do prodejny Aldi (něco mezi naším Penny a Lidlem).

Nakoupili jsme suroviny do dvou baťůžků, abychom taky jednou udělali večeři my.
Zítra vyrážíme poprvé sami na tři dny, autem na Great Ocean Road...
 
 

Reklama